Odkazy na důležité informační zdroje o Ladislavu Havlíčkovi

         1.      Ing. Ladislav Havlíček, Ladislav Havlíček (1900 – 1976), český kriminalista a zakladatel mechanoskopie, OA Semily, Vlastivědný sborník Z Českého ráje a Podkrkonoší 2004, edice Osudy.

2.      Prof. PhDr. Jiří Straus, DrSc., JUDr. František Vavera, Ph.D., Počátky vývoje kriminalistické metody  mechanoskopie, Kriminalistický sborník 4/2007.

3.      Planeta Věda, ČT24, 13.8.2006, Věda v kriminalistice.

4.      Plk. Mgr. Petr Stein, Ing. Ladislav Havlíček, Střípky z historie bezpečnostních sborů (část), video, CD, VPŠ MV Praha, 2012.

        V přehledu nejsou uvedeny moje pravidelné příspěvky do sborníků konferencí policejních historiků od roku 2008.

Verze 1 - Ing. Ladislav Havlíček - květen 2012

Teplicko - šanovské období 1925 - 1928

        Služba v Teplicích - Šanově byla pro mladého četnického strážmistra Ladislava Havlíčka, narozeného v roce 1900, obdobím plného rozjezdu, kdy musel nejen plnit všechny povinnosti se službou související,  ale současně získával praktické zkušenosti po předchozím výcviku v hodnostní škole a v Ústí nad Labem. Při své služební horlivosti a pracovním zaujetí získával tehdy významný společenský status státního zaměstnance, jakkoliv výdělek s tím spojený byl skromný. Mluvil a jednal úředním jazykem, ale v případě potřeby mluvil a rozuměl i německy. To bylo v pohraničí nutné a užitečné. V  krkonošském rodišti za obcí směrem do hor už žilo německé obyvatelstvo. Další jazykové dovednosti získal  jako rakousko – uherský voják na frontě. Měl zřetelně vyvinutý cit pro korektní jednání s většinovými německými usedlíky v Teplicích, jehož důsledkem byl z jejich strany osobní respekt, což v tehdejších poměrech zdaleka nebylo samozřejmostí, spíše naopak. Kdo vyrůstal ve skrovných poměrech, má v sobě vžito sociální cítění a toho bylo na průmyslovém severu každodenně zapotřebí. Poměrně složité vztahy byly s početně významnou židovskou komunitou, do kterých ještě navíc prolínaly  národnostní poměry. V první Československé republice to byl docela ožehavý problém, ne vždy zcela prakticky zvládnutý, určitě ne podle dnešních měřítek. V tomto ohledu byl Havlíčkův vztah, řekněme, spíše dobový, tedy kritický a vypjatý. Na objektivní hodnocení poměrů nemáme dnes potřebnou vlastní zkušenost. Válečný holocaust tuto komunitu téměř zlikvidoval a lidská společnost později naštěstí pokročila jiným směrem. Byl bych velmi nerad, kdyby při studiu textů z korespondence Ladislava Havlíčka vznikl falešný dojem, že jde o projevy nebo šíření antisemitismu (i z mé strany). Teplice jako světoznámé lázně měly před válkou trochu větší lesk než dnes a byly současně i městem rozvinutého uhelného a sklářského průmyslu. Národnostní složení obyvatelstva je dnes zcela změněno. Jakkoliv jsou Teplice plnokrevným městem, žije se zde navenek skromněji. Ladislav Havlíček sloužil v době, kdy dosud probíhala poválečná a prvorepubliková generační a národnostní obměna četnického sboru. Proto měl tolik příležitostí vyniknout i při ještě poměrně nízkém věku. Havlíčkovy vzpomínky můžeme bez obavy považovat za autentické, jakkoliv byly napsány s odstupem více než 40 let a za mořem. Nic jiného nám ostatně nezbývá, jsou-li archivy skoro prázdné a osobní spis byl skartován. 

        Při pročítání vzpomínek si může badatel vybavit dílčí záběry a děje z Četnických humoresek. Podíváme-li se na fotografii domu v teplické Baarově ulici, kde byla kdysi četnická stanice, je zřejmé, že nešlo jen o služební prostory, ale také o ubikaci. Zda byly tenkrát v přízemí hospoda a krám, dnes nevíme, spíše si myslím, že nikoliv. Četníkům zajišťovala stravování vlastní, již postarší kuchařka. Tmavý dům v tmavé ulici, útulný snad jen za deště nebo v zimě, je výhodně umístěn poblíž nádraží a hlavní třídy. V Teplicích byl Havlíček také psovodem. Kde byl chován služební pes, se už také nedozvíme. Péče o soukromého nalezeného psa byla vyloučena a nošení psa na veřejnosti v uniformě je rovněž zvláštní režijní smyšlenka seriálu Dobrodružství kriminalistiky, kde díl o mechanoskopii je spíše nepodařenou osobní karikaturou, které se otec naštěstí nedožil. Pes i psovod museli projít služebním výcvikem v Pyšelích. 

        Havlíčkův zájem o Erika Hanussena získal na větší zajímavosti až na základě pozdějších událostí  v jasnovidcově životě. Zatčení jasnovidce v hotelu De Saxe a přípravu podkladů pro pozdější litoměřický soudní proces, který jako mnohé jiné dopadl téměř naopak, můžeme dnes považovat za jakýsi Havlíčkův majstrštyk. V žádném případě reálný průběh procesu nemohl být příčinou Havlíčkova přeložení na pražskou pátračku po čtyřech služebních letech v Teplicích. Při zatčení Hanussena už Havlíček běžně ve službě používal fotografickou techniku.

        Vloupání do nedobytné pokladny na nějakém úřadě nebo v nějaké továrně bylo tehdy nejen v Teplicích běžnou událostí. Pro jejich vyšetřování měl Havlíček odborné předpoklady, sám si dokázal poradit s jakýmkoliv zámkem i s improvizovaným „vercajkem“. Při květnovém povstání v Praze v roce 1945 se náhle ocitl v četnické uniformě s lodičkou v zabarikádovaném bytě v Dejvicích, kam si odskočil ze svého obleženého pracoviště u Muzea. V Teplicích určitě nevznikla myšlenka napsat Mechanoskopii, k tomu musela uplynout dlouhá léta služby na odborném pracovišti, vybaveném potřebnou technikou, a s možností některé věci konzultovat s odborníky z pražské techniky.

       O soukromých věcech z teplického období dnes téměř nic nevíme, ostatně to není důležité. Rodinné informace se neposkytují. Pokud se snad někdo domnívá, že by měl mladý četník tolik času, aby se pohyboval po městě podnapilý a zavěšený do pochybných ženštin, kterých bylo tehdy stejně jako jejich „ubytovacích zařízení“ podstatně více než dnes, podléhá naivní představě. Takový četník, i kdyby byl při radovánkách v civilu, by brzy ve službě skončil. Jako pohledný člověk jistě neměl o děvčata nouze, ale vše se jeví jinak v situaci, kdy se podle předpisů nemohl oženit.

        Ve vzpomínkách je i živě popsaná četnická zábava po službě před téměř 90 lety. V porovnání s dnešními zvyky a používanou technikou působí doprovodná hra na citeru téměř kuriózně. Snad jen ta chuť na dobré pivo přetrvala. Při pozvání na veřejnou zábavu se chodilo spíše v uniformě, to patřilo k věci. Tak jako se řádně přišlo, muselo se i řádně odejít.

        Pochůzky po městě v civilu byly součástí služby, když se plnil nějaký zvláštní úkol. Zřejmě však nebyl problém četníka poznat i v civilu.

        Četníci z několika oddělení se museli podle potřeby a na rozkaz politické správy okresu  účastnit i zákroků v ozbrojeném útvaru. Určitě nebyly příjemné ani domovní prohlídky v tehdejších chudých poměrech většiny rodin. Zajímavá je i zmínka o místní policii a dělbě pravomocí.

21. kvěna 2012 byl v teplickém okresním archivu do fondu 810 - Četnická stanice Teplice - Šanov doplněn vzpomínkový fond Ladislava Havlíčka (část textová a část obrazová). Ladislav Havlíček byl v Teplicích - Šanově ve službě úspěšný a spokojen. V Teplicích byly položeny základy jeho přínosu pro kriminalistickou vědu. Zároveň tímto způsobem děkuji za vstřícnou spolupráci malému a obětavému kolektivu pracovníků archivu.

Verze 2 - Ing. L.Havlíček - říjen 2018

www.dejiny-sluzebni-kynologie.cz/fotoalbum/osobnosti/ladislav-havlicek.html

www.inoboediens.estranky.cz

www.krimi-servis.cz

www.lh2.webnode.cz

www.historickykaleidoskop.cz/4-2008/cetnici-a-kasari-2.-cast.html

Základní životopisné údaje Ladislava Havlíčka

  Narodil se  6. dubna 1900 v Křížlicích u Jilemnice čp. 99  jako syn  Antonína Havlíčka a Anny Havlíčkové.

Měl 7 sourozenců, dvě sestry a pět bratrů.

Navštěvoval obecnou školu v Křižlicích v letech 1906 – 1912.

Rodina z existenčních důvodů odešla do Skřivan u Nového Bydžova, kde rodiče pracovali na statku.

  Zde absolvoval 3 roky občanské školy a učil se  zámečníkem  v cukrovaru.

Krátce byl  vojákem na italské frontě první světové války.

Jako člen Sokola byl  dobrovolným příslušníkem Stráže svobody v akcích na ochranu republiky na Slovensku po roce 1918.

Prezenční vojenskou službu vykonal v létech 1920 – 1922 (Vysoké Mýto, potom Velitelství zemského dělostřelectva v Praze).

24.9.1922 byl přijat jako četník na zkoušku na Zemském četnickém velitelství v Praze.

V březnu 1923 byl odvelen na služební praxi do Ústí nad Labem, současně navštěvoval a absolvoval četnickou hodnostní školu.

V roce 1925 byl přeložen na četnické oddělení do Teplic – Šanova, kde vykonával běžnou službu a byl také psovodem.

Při vyšetřování vloupání do továrního trezoru v Koštanech v roce 1927 se začal zabývat hlouběji mechanoskopií. 

Inicioval soudní proces s Erikem Hanussenem v Litoměřicích po jeho zatčení v hotelu DeSaxe.

Od dubna 1928 do konce roku 1929 pracoval po přeložení z Teplic na četnické pátračce v Praze III.

Pro onemocnění revmatismem požádal o přeložení do kancelářské služby.

Byl přeložen na Ústřední četnické pátrací oddělení v Praze, kde pracoval až do ukončení činnosti v září 1941.

Zaměřil se na vyšetřování kasařů a v praxi zaváděl nový obor kriminalistiky – mechanoskopii.

Stal se prvním místopřísežným soudním znalcem v oboru mechanoskopie v ČSR.

Publikoval v odborném tisku četnictva a pracoval na slovníku zločinecké hantýrky.

Navštěvoval jeden rok Ústřední školu dělnickou v Praze.

Spolupracoval jako hlasatel v rozhlasových pátracích relacích četnictva.

Vydal první monografii Mechanoskopie (1940).

Dosáhl hodnosti vrchního četnického strážmistra.

Připravoval rukopis knihy Lupiči pokladen jako druhý díl Mechanoskopie.

Po okupaci ČSR byl ministerským výnosem pracovně přidělen do oddělení technické podpory vyšetřování německé kriminální policie a zabýval se identifikací stop.

Po zrušení četnictva se stal revírním inspektorem nově vytvořené neuniformované protektorátní policie.

Jako služebně horlivý policista obržel státní vyznamenání Protektorátu.

V květnu 1945 byl internován pod záminkou odmítnutí  předání kriminalistické techniky bez písemného rozkazu (osvobozen v lednu 1946).

MNV v Nebušicích, kde zasahoval v době okupace proti krádežím na osobním majetku, jej opakovaně udával jako národního zrádce a německého špicla. Byl distancován od policejní služby, pracoval  jako dělník na stavbě, později jako úředník  na Národním pozemkovém fondu, jako účetní v soukromé firmě, naposledy jako fotograf při vyměřování železničních staveb u firmy Baraba. Z dnešního pohledu byl likvidován profesně a lidsky neuvěřitelně hrubým způsobem a ztroskotalo i jeho manželství.

V srpnu  1948 byl definitivně propuštěn bez výsluhy ze služby u SNB.

V bezvýchodné osobní situaci a ze sílící obavy ze zatčení emigroval časně ráno 9. října 1949 do Bavorska. Zachránil si život, aby ve své vlasti ztratil vše, čím dosud žil. Odcházel nerad a do neznáma. V téměř padesáti létech začínal znovu. Brzy poté byla hranice neprodyšně uzavřena.

V Evropě údajně pracoval pro zpravodajskou službu USA. Začínal v uprchlickém táboře v Ulmu.

V roce 1956 odešel do USA, kde získal státní občanství. Do roku 1968 byl úředně nezvěstný. 

V roce 1968 navázal se mnou korespondenci, o svých aktivitách po roce 1949 záměrně nikdy nepsal.

Ve své původní profesi  se po emigraci neuplatnil.  Pracoval až do roku 1970.

Zemřel 30. července 1976 v Chicagu. Byl vážně nemocen, žil sám a vyrovnán  s osudem do posledních chvil života.

Po roce 1970 uvažoval o novém vydání  Mechanoskopie v angličtině. Upravený původní text, který předal v roce 1974 FBI a BKA, se ztratil.

V bohaté korespondenci vyslovil řadu názorů a vzpomínek na domov a svůj život. Byl evangelické víry. Komunistickou ideologii a levicovou politiku zásadně odmítal. Vždy dával přednost práci a službě před politickými aktivitami.

Byl nadaným člověkem s přirozenou inteligencí, manuálně zručný, mimo rodinu spíše uzavřené povahy, ve službě nekompromisní. Byl skvělým fotografem, v době volna trávil čas na parcele, kterou přetvářel na zahradu a kde včelařil.

Nikdy nebyla oceněna jeho odbojová činnost za války, zpravodajství pro Francii, pomoc vězňům a bývalým kamarádům ze služby.

Podle archivních materiálů byl nejméně rok před emigrací a znovu v roce 1975 sledován StB, podle osobních pamětí po určitou dobu za války také gestapem.  

Výsledky jeho práce byly často předmětem závisti. Jeho krédem ale vždy bylo „Žij a nechej žít“.

Naposledy jsme se viděli v roce 1949. Na dálku se prokazatelně zajímal o můj život, utajených zpravodajů se našlo dost.

Evropa a Amerika mu poskytly novou životní příležitost, pracovně i lidsky. Oceňoval americkou demokracii, duší však zůstal navždy doma a v Evropě.

Verze 4 – říjen 2018 – Ing. Ladislav Havlíček

Tento dokument není uvolněn k přímé reprodukci bez souhlasu autora.